Deprese

Sedím u otevřeného laptopu a nehtem lovím drobky zpod kláves. Super zábava na přednášku. Matně si uvědomuji, že profesor něco říká a píše na tabuli, ale nemůžu se přinutit ho vnímat. Prostě depka, jako Brno.
"Napiš něco," říká kamarádka sedící vedle mě v lavici. Také máte tak rádi, když vám lidé radí?
"Co jako?" zvednu oči a zaostřím na její obličej.
"Nevím. Ale prý to pomáhá," pokrčí rameny a dál se věnuje svým zápiskům.
No fajn, proč ne, pomyslím si, koneckonců už je to celkem dlouho, co jsem něco sepsala. Zapnu textový editor a položím ruce na klávesnici. Jenže tak jednoduché to není. Jedna z věcí, co mi teď vážně chybí je inspirace. Chvíli apaticky koukám na blikající kurzor a pak zmáčknu klávesy... Na obrazovce se objeví něco jako "aleubvPBVFPBVPůuh". Nic moc. A taky to moc nepomohlo.
Deprese není žádná legrace. Dnes tak lidé nazývají prostě špatnou náladu, od jarní únavy po podzimní splín (a zimní spánek), ale skutečná klinická deprese jde ještě o kousek dál. V mém případě jde o takzvanou bipolární afektivní poruchu, neboli maniodepresivní psychózu, která se vyznačuje střídáním fází deprese a mánie (pokud chcete vědět více, doporučuji strýčka googla). Při depresi nejím, nespím a většinu dne prostě koukám do stěny. Každou chvíli se pokouším něco udělat, třeba něco napsat, nakreslit, nebo si aspoň pustit film a nezírat jen na zeď, ale přijde mi, že to nemá smysl. Nic nemá smysl, tak proč se o to pokoušet.
Lidé to řeší různě. Mám kamaráda, který trpí stejnou poruchou, a ten si prostě pustí Mozarta a k němu si dá panáka Jima Beama (nebo pět). Přiznává sice, že alkoholismus asi není nejlepší řešení, ale většinou to funguje, i když jen krátkodobě. Spousta lidí věří farmacii, ale pokud mohu sama říci, není to zase takový zázrak (až na hypnotika, která mi dovolí si přes noc alespoň trochu odpočinout). A pak jsou tu nejrůznější terapie, ze kterých mi většinou vstávají vlasy na hlavě.
Tím, co mi většinou pomáhá, je "rozchodit to". Donutit se k tomu, alespoň něco udělat. Třeba teď, když píšu, pomalu se mi začíná zlepšovat nálada. Něco dělám a to je fajn. Nejspíš měla kamarádka pravdu. Ne, že by to mělo cenu, ale prsty běhající po klávesnici znamenají aktivitu. A to znamená, že ještě nejsem mrtvá...

Ráno

Budík je zlo, ďáblův vynález řadící se někam mezi plastovou vidličku a jehlové podpatky. Tohle si říkám vždy po ránu, když šmátrám po nočním stolku a marně se snažím toho prevíta najít a umlčet. Mžourám na hodiny a odhaduji, jestli je sedm, nebo za deset minut tři čtvrtě na dvanáct. Podle světla, respektive jeho absence, to vypadá spíš na sedm. Ano, další super ráno, kdy bych nejraději zalezla zpět pod peřinu a zůstala tam až do toho dalšího.
Když jsem byla ještě malá, ranní vstávání mi nevadilo. Naopak, byla jsem hrozně aktivní a všichni mi po ránu tiše nadávali, ať jdu ještě spát. Tak to bylo asi do deseti let. Potom mě to, bohužel pro mě a naštěstí pro mé okolí, přešlo. Asi jsem vyrostla z ranního ptáčete do nočního ptáka.
Fajn, ještě pět minut. Pět minut mě nezabije. Posunu budík na 7:05 a chvíli koukám do stropu. Nádhera. Nakonec toho mizeru vypnu minutu před tím, než stačí zase začít řvát a odeberu se do kuchyně. Čaj. Chce to čaj, silný, černý, bez mléka, zato s hromadou cukru. S takovou hromadou cukru, že v něm bude lžička stát. Sednu si do křesla, míchám přeslazenou břečku v hrníčku a skrz rozcuchané vlasy koukám do stěny. To bude zase den.
Vzhledem k tomu, že nemám ráda kafe, je pro mě ráno dvojnásobně nepříjemné. Jedna kamarádka se nedávno divila, jak můžu studovat VŠ aniž bych pila kafe. Jedinou substitucí, kromě nechutných energydrinků, je tu čaj. Ale nemyslete si, například zelený čaj vás také pěkně nakopne. Nebo právě přeslazený černý čaj, po kterém naskočím a jedu až do večera.
Odložím zpola dopitý hrnek a vydám se na cestu skrz koupelnu. Učešu si vlasy, umyji obličej, vyčistím zuby, nakřivo se namaluji, chvíli se to marně snažím vylepšit a pak to raději vzdám. V takových chvílích upřímně závidím mužům. Při představě, že si jen prohrábnu krátké vlasy a zkontroluji, jestli strniště ještě nepřesáhlo konvenční délku... Podívám se na hodiny a zjistím, že už je čas pomalu vyrazit na autobus. Ke snídani si koupím v metru kousek sladkého pečiva a než dorazím do školy, stačím ho v tašce proměnit v placku a hromadu drobků. Přijdu do školy a koukám na zavřený přednáškový sál. Před ním stojí spolužák a zuřivě něco datluje do mobilu. Když přijdu blíž podívá se na mě.
"Ahoj Alice," prohlásí rozpačitě.
"Ahoj, děje se něco?" zeptám se podezřívavě.
"Přednáška odpadá, včera prý posílali mail. Nezabíjej mě prosím," dodá, když vidí můj výraz.

Závěr? Naprosto jednoduchý - nemá cenu ráno vstávat. Zvlášť, když jde jen o přednášky...

Reklamy, odkazy a co nás zajímá

Čtu si zprávy, koukám, kolik lidí dnes zase lhalo, kradlo a vraždilo, a z okraje stránky na mě blikají odkazy. Máte IQ přes 130?! Špeky musí pryč! Psychotesty! Půjčka na cokoli! Co si z toho mám vzít? Lidé čtoucí zprávy jsou blbí, tlustí, šílení a chudí...
Reklamy, reklamy, reklamy... sypou se na nás odevšad. A protože noviny nečtu a na televizi běžně nekoukám, je to pro mě především internet. Ať už jde o spam, který se okamžitě začne kupit, jakmile se někde mihne záblesk vaší mailové adresy, odkazy, od těch subtilních nápisů na okrajích internetových stránek po blikající elektronické billboardy a vyskakující okna, nebo otravné á la televizní reklamy před videi na youtube a podobně. Všechny mají jediný cíl. Ne otravovat lidi, spíš nadělat prachy.
V zásadě můžeme říci, že jsou dva druhy reklam. Ty aktivní, co nám něco nabízí a ty pasivní co nám říkají, co chceme. "Prodáváme nový bla bla bla" a "Bez našeho bla bla bla jste naprosto out, jste nemožní, jste mrtví". Je to zvláštní, ale paradoxně často fungují oba druhy - každý na jinou složku populace. Někdo si nerad nechá radit, co si má koupit, ale chce být za každou cenu in. Jiný se zase cítí uražen tím, že by snad nebyl in, ale poradit si dá. A pak jsou lidé, kteří nemají vlastní názor a vstřebávají všechny rady z okolí, takže z toho nakonec dají dohromady nějaký übercool slepenec. Takoví, co mají před sebou v hospodě tři skleničky, aby náhodou nevynechali nějaký super alkohol, který jim doporučil ten drsný týpek na plakátu za barem, co další den určitě neměl takovou opici, jaká čeká je. No a tedy pro úplnost jsou ještě lidé, kteří reklamy úplně ignorují. Sem patří skoro každý. Schválně se zkuste zeptat, kdo se řídí podle reklam. Nikdo by to nepřiznal, ale stejně každý sáhne po sušence, kterou včera viděl v telce, ani si to neuvědomí.
Ano, reklamy nás ovlivňují. Na každém kroku. Jsou trochu jako zpravodajství - říkají nám, co máme dělat a co si máme myslet. Většina lidí si uvědomuje, že ten chlápek se nesměje od ucha k uchu, protože má další hypervýhodnou hypotéku, ale proto, že mu právě zaplatili za to, že se bude culit, až mu skoro upadne vrchní polovina hlavy. Jenže člověk by nebyl člověkem, aby si neřekl, že na tom může něco být. A to často úplně stačí - postrčit člověka k tomu, aby udělal něco, co sám udělat nechtěl. A kdo ví, kde se to zastaví?
Třeba kliknete na odkaz "Máte vysoké IQ?". Řeknu vám naprosto upřímně, že nemáte. Ale vy mi stejně nebudete věřit, na to máte moc velké ego, a uděláte si hloupý test, který nemá s měřením IQ nic společného, jen abyste  zjistili, že jste naprosto hloupí... ale nic není ztraceno, protože se super knihou "Zvedněte si IQ o sto bodů za týden" z vás bude génius. A každý chce být génius, nebo ne? Asi ano, protože bez takových naivců by chytráci píšící podobné knihy chcípli hlady.
Všechno je otázkou útoku na to, co nás zajímá. Dnes je to hlavně prostá touha člověka být úspěšný. Čteme bláboly o inteligenci a komunikaci, abychom byli úspěšní. Bereme si hypotéky, abychom měli peníze na to, být úspěšní. Jíme ty správné jogurty, abychom byli spokojení a tím pádem úspěšní. Také chceme být dokonalí. Proto si necháme zvětšit prsa, penisy a ega, budeme používat jen superšampóny, superřasenky, super super super... Všechno je jen otázka zdůraznění priorit. Vážně, funguje to. Vzpomeňte si na to, až budete příště kupovat sušenky...

"I ty Alice?" a co tu vlastně dělám ...

"I ty Alice?" Přesně tohle mi řekl kamarád, když jsem mu oznámila, že si zakládám blog. Trpí k blogům značnou nechutí a ono, řekněme si to upřímně, se není čemu divit. Blog má dnes každý a je to menší nadsázka, než se zdá. Ono je to hrozně lákavé, když si můžete napsat jakoukoli blbost a pak jí ukázat světu, aniž byste museli cokoli znát, nebo umět. A bohužel je ten svět navíc tvořen převážně lidmi stejného ražení, jako jsou autoři těchto blbostí, což je ještě podporuje. Ano, mám na mysli především pubertální grupu uživatelů internetu (ty třináctileté děti až zastydlé dvacetileté jsem-dospělý-ale-chovám-se-jak-fracek).
Kamarád to vyjádřil naprosto přesně :"Když jsem byl já v jejich věku a chtěl něco publikovat na internetu, musel jsem umět html, php a kdoví co ještě." On se to naučil a na internetu publikoval, přestože se teď za mnohé své výtvory z té doby stydí a systematicky je proto likviduje, ale určitě tušíte, na co narážím. Pokud jste se museli několik hodin věnovat učení, abyste mohli dát na web svůj skvělý článek o nějaké náhodné blbosti,  dvakrát jste si rozmysleli, jestli vám to za to stojí. Dnes najdete záplavu serverů na které se stačí během pár vteřin přihlásit a pak už jen vesele sypat své přiblblé nápady na cizí obrazovky. Ještě že je internet stejně nekonečný, jako lidská hloupost.
Ale dobře, stačí, zpět k tématu: co tu vlastně dělám? Píšu náhodné blbosti, a protože jsem příliš líná na to, naučit se html, php a kdoví  co ještě, využívám blog. Mám prostě občas chuť okomentovat, co se kolem mě děje a podělit se o to se světem. Samozřejmě nečekejte cokoli normálního, protože já růžové picassovské brýle, jako vy, rozhodně nenosím. A proč mám zájem s tím otravovat právě vás? Prostě mi to teď přijde jako  dobrý nápad. Deal with it...