19. října 2011

Deprese

Sedím u otevřeného laptopu a nehtem lovím drobky zpod kláves. Super zábava na přednášku. Matně si uvědomuji, že profesor něco říká a píše na tabuli, ale nemůžu se přinutit ho vnímat. Prostě depka, jako Brno.
"Napiš něco," říká kamarádka sedící vedle mě v lavici. Také máte tak rádi, když vám lidé radí?
"Co jako?" zvednu oči a zaostřím na její obličej.
"Nevím. Ale prý to pomáhá," pokrčí rameny a dál se věnuje svým zápiskům.
No fajn, proč ne, pomyslím si, koneckonců už je to celkem dlouho, co jsem něco sepsala. Zapnu textový editor a položím ruce na klávesnici. Jenže tak jednoduché to není. Jedna z věcí, co mi teď vážně chybí je inspirace. Chvíli apaticky koukám na blikající kurzor a pak zmáčknu klávesy... Na obrazovce se objeví něco jako "aleubvPBVFPBVPůuh". Nic moc. A taky to moc nepomohlo.
Deprese není žádná legrace. Dnes tak lidé nazývají prostě špatnou náladu, od jarní únavy po podzimní splín (a zimní spánek), ale skutečná klinická deprese jde ještě o kousek dál. V mém případě jde o takzvanou bipolární afektivní poruchu, neboli maniodepresivní psychózu, která se vyznačuje střídáním fází deprese a mánie (pokud chcete vědět více, doporučuji strýčka googla). Při depresi nejím, nespím a většinu dne prostě koukám do stěny. Každou chvíli se pokouším něco udělat, třeba něco napsat, nakreslit, nebo si aspoň pustit film a nezírat jen na zeď, ale přijde mi, že to nemá smysl. Nic nemá smysl, tak proč se o to pokoušet.
Lidé to řeší různě. Mám kamaráda, který trpí stejnou poruchou, a ten si prostě pustí Mozarta a k němu si dá panáka Jima Beama (nebo pět). Přiznává sice, že alkoholismus asi není nejlepší řešení, ale většinou to funguje, i když jen krátkodobě. Spousta lidí věří farmacii, ale pokud mohu sama říci, není to zase takový zázrak (až na hypnotika, která mi dovolí si přes noc alespoň trochu odpočinout). A pak jsou tu nejrůznější terapie, ze kterých mi většinou vstávají vlasy na hlavě.
Tím, co mi většinou pomáhá, je "rozchodit to". Donutit se k tomu, alespoň něco udělat. Třeba teď, když píšu, pomalu se mi začíná zlepšovat nálada. Něco dělám a to je fajn. Nejspíš měla kamarádka pravdu. Ne, že by to mělo cenu, ale prsty běhající po klávesnici znamenají aktivitu. A to znamená, že ještě nejsem mrtvá...

0 komentářů:

Přidat komentář