Ráno

Budík je zlo, ďáblův vynález řadící se někam mezi plastovou vidličku a jehlové podpatky. Tohle si říkám vždy po ránu, když šmátrám po nočním stolku a marně se snažím toho prevíta najít a umlčet. Mžourám na hodiny a odhaduji, jestli je sedm, nebo za deset minut tři čtvrtě na dvanáct. Podle světla, respektive jeho absence, to vypadá spíš na sedm. Ano, další super ráno, kdy bych nejraději zalezla zpět pod peřinu a zůstala tam až do toho dalšího.
Když jsem byla ještě malá, ranní vstávání mi nevadilo. Naopak, byla jsem hrozně aktivní a všichni mi po ránu tiše nadávali, ať jdu ještě spát. Tak to bylo asi do deseti let. Potom mě to, bohužel pro mě a naštěstí pro mé okolí, přešlo. Asi jsem vyrostla z ranního ptáčete do nočního ptáka.
Fajn, ještě pět minut. Pět minut mě nezabije. Posunu budík na 7:05 a chvíli koukám do stropu. Nádhera. Nakonec toho mizeru vypnu minutu před tím, než stačí zase začít řvát a odeberu se do kuchyně. Čaj. Chce to čaj, silný, černý, bez mléka, zato s hromadou cukru. S takovou hromadou cukru, že v něm bude lžička stát. Sednu si do křesla, míchám přeslazenou břečku v hrníčku a skrz rozcuchané vlasy koukám do stěny. To bude zase den.
Vzhledem k tomu, že nemám ráda kafe, je pro mě ráno dvojnásobně nepříjemné. Jedna kamarádka se nedávno divila, jak můžu studovat VŠ aniž bych pila kafe. Jedinou substitucí, kromě nechutných energydrinků, je tu čaj. Ale nemyslete si, například zelený čaj vás také pěkně nakopne. Nebo právě přeslazený černý čaj, po kterém naskočím a jedu až do večera.
Odložím zpola dopitý hrnek a vydám se na cestu skrz koupelnu. Učešu si vlasy, umyji obličej, vyčistím zuby, nakřivo se namaluji, chvíli se to marně snažím vylepšit a pak to raději vzdám. V takových chvílích upřímně závidím mužům. Při představě, že si jen prohrábnu krátké vlasy a zkontroluji, jestli strniště ještě nepřesáhlo konvenční délku... Podívám se na hodiny a zjistím, že už je čas pomalu vyrazit na autobus. Ke snídani si koupím v metru kousek sladkého pečiva a než dorazím do školy, stačím ho v tašce proměnit v placku a hromadu drobků. Přijdu do školy a koukám na zavřený přednáškový sál. Před ním stojí spolužák a zuřivě něco datluje do mobilu. Když přijdu blíž podívá se na mě.
"Ahoj Alice," prohlásí rozpačitě.
"Ahoj, děje se něco?" zeptám se podezřívavě.
"Přednáška odpadá, včera prý posílali mail. Nezabíjej mě prosím," dodá, když vidí můj výraz.

Závěr? Naprosto jednoduchý - nemá cenu ráno vstávat. Zvlášť, když jde jen o přednášky...